Dysplazie Kyčelního kloubu


DKK je v současné době velmi rozšířené onemocnění i přesto, že se chovatelé a veterinární lékaři v posledních 25 letech snaží kontrolovat a snížit výskyt dysplazie v populaci řady plemen psů. Složitá genetika dysplazie kyčelního kloubu ztěžuje vymýcení tohoto onemocnění; přesto však se selektivní chovatelské programy z pohledu snížení frekvence výskytu DKK jeví jako užitečné. Kyčelní kloub je kloubem kulovým a tvoří jej hlavice stehenní kosti a jamka acetabula (jamka kyčelního kloubu). Za normálních okolností zapadá hlavice stehenní kosti do acetabula velmi pevně. Při dysplazii je kloub volnější a hlavice stehenní kosti se dostává mimo kontaktní plochu acetabula. Toto oddálení a následná artróza kloubu jsou pro zvíře bolestivé a běžný pohyb se stává často nepříjemným zážitkem. Dysplazie kyčelního kloubu je u psa vývojovým (nikoliv vrozeným) onemocněním s polygenní dědičností a má povahu multifaktoriálního onemocnění. Rozvoj tohoto geneticky podmíněného problému je však potenciálně podmíněn řadou faktorů mezi něž patří velikost plemene, rychlost růstu, způsob výživy, tělesná konstituce, tzv. index hmoty svalů pánevní oblasti, endokrinní dysbalance. Projevy DKK jsou tedy dány interakcí genetického podkladu a faktorů vnějšího prostředí. Společným jmenovatelem v mechanismu vzniku DKK je laxita (uvolnění) kloubu. V okamžiku narození štěněte je kyčelní kloub strukturálně i funkčně normální u všech jedinců a stabilní zůstává prvních 10 až 14 dní života. Z hlediska vývoje kyčelního kloubu jsou nejkritičtější první 2 měsíce po narození, kdy kostní tkáň ještě zcela nenahradila chrupavčitý model kloubu, svaly a inervace se dosud dotváří, a tak síly zátěže působící na dosud měkké, plastické tkáně kyčelního kloubu mohou překročit jejich elastický limit. Následně pak vzniká laxita kloubu a ta zapříčiní nesourodost kloubních ploch a rozvoj dalších patologických procesů v kloubu. Z hlediska klinických projevů je možno zařadit psy s dysplazií kyčelního kloubu do jedné z níže uvedených skupin
  1) psi ve stáří 4 až 14 měsíců, klinicky bez příznaků, u nichž se DKK diagnostikuje pouze náhodně při rentgenologickém vyšetření
  2) psi ve stáří 4 až 14 měsíce života, u nichž se již v tomto období rozvinou klinické příznaky a to s akutním nástupem, kdy je většinou postižen pouze jeden kloub. Typické jsou potíže při vstávání, neochota k pohybu, při běhu se pes pohybuje jako zajíc (odráží se současně oběma pánevními končetinami) a výrazně kulhá po zátěži. Díky bolestivosti může majitel pozorovat i změny v chování psa. 
  3) psi dospělí (nad 15 měsíců) s degenerativními změnami v kloubu (artróza), u nichž se jedná o kulhání chronické povahy se zhoršováním po nepřiměřené zátěži. Základním kamenem diagnostiky je klinické vyšetření (ortopedické) a rentgenologie kyčelního kloubu. Terapie je velmi individuální a záleží na stáří psa, jeho pracovním využití a stavu postiženého kloubu. V zásadě lze volit mezi léčbou chirurgickou a konzervativní (medikamentózní terapie spolu s úpravou pohybového režimu psa).
DKK po druhé

úvod

Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) je v souřasné době jedno z nejrozšířenějších vývojových ortopedických onemocnění u psů, a to i přes 35letou snahu veterinárních lékařů a chovatelů o snížení a kontrolu jejího výskytu v populaci řady plemen psů. DKK postihuje rovněž většinu domácích druhů zvířat a také člověka.

DKK je onemocnění vyskytující se nejvíce u velkých a těžkých plemen a příležitostně také u plemen malých.  Při dysplazii je kloub volnější (laxní) a hlavice stehenní kosti částečně dislokuje z acetabulární jamky. Tato instabilita, stejně jako artróza, ovlivňuje pohodu a výkonnost zvířat, i když většina psů toto onemocnění snáší díky vysoké míře tolerance chronické bolesti a kompenzaci přetěžováním hrudních končetin. Těžká dysplazije pak vede k neschopnosti pohybu nebo má za následek výrazné snížení fyzické výkonnosti.

Etiologie

DKK je v současné době charakterizována jako biomechanické onemocnění etiopatogeneticky podmíněné disparitou mezi vývojem svalové hmoty hýždě a stehna a příliš rychlým růstem skeletu s geneticky podmíněnou predispozicí.Rozvoj tohoto geneticky podíněného problému je však potenciálně podmíněn řadou faktorů, jako například - velikostí plemene, způsob výživy, rychlost růstu....

Na základě indexu heritability se dá odhadnout míra variability fenotypu, kterou lze přičíst genotypu. O klíčovém významu genetického založení zvířete pro výskyt DKK svědčí rovněž fakt, že selekce vede ke snížení výskytu v populaci.  Fenotypová selekce nicméně vyústí ve fázi plateau, kdy tento postup nepovede již k dalšímu zlepšování populace. Jedním z řešení v blízké budoucnodti se jeví hledání predisponovaných genotypů metodami molekulární genetiky.

Patogeneze

 Rozhodující roli při vzniku DKK hraje pasivní laxita kloubu, která je jejím stálým rysem a je dědičně podmíněnaOproti stejnému onemonění u lidí nemůžeme u psů diagnostikovat dysplazii kyčelního kloubu hned po narození, protože k jejímu vzniku dochází až během fáze růstu následkem působení mnoha faktorů. Klouby zůstavají stabilní pouze prvních 10 až 14 dní dnů života zvířete. Z hlediska vývoje kyčelního kloubu jsou nejkritičtější první dva měsíce po narození.

Diagnostika

Abychom obdrželi věrohodné výsledky, je třeba provést důkladné vyšetření kloubů, které spočívá v ortopedickém vyšetření a zhotovení několika RTG snímků. Neúplné posouzení, vede často k nespolehnlivým výsledkům.

Závěr

Diagnostikování DKK nám umožňuje co nejpřesněji předpověďet onemocnění a jeho závažnost ještě před tím, než se rozvinou klinické příznaky. To, že pes nemá klinické projevy nikdy neznamená, že není postižen DKK. Testování chovných jedinců by mělo být samozřejmostí, aby jsme zajistili genetickou kontrolu tohoto  onemocnění.

Celý článek na leznte na A-Z Veterinární klinika

 MVDr. Milan Snášil, CSc.

 Luční 62, Brno